PBSP je psychoterapeutický systém rozvíjený od 60. let Albertem Pessem a Dianou Boyden.
 
Jeho základní myšlenkou je optimistický pohled na člověka skrze naplňování vývojových potřeb a dalších vývojových úkolů. Pokud děti nachází v životě bezpečné místo, kde dostávají podporu a péči blízkých lidí a kde zažívají zdravé limity, mohou vyrůstat ve šťastné dospělé bytosti. Pokud jim ve vývoji něco schází a potřeby jsou frustrované, nedochází k celému rozvoji osobnosti a  tito lidé nemohou najít spokojenost a radost ve svém bytí.
 
PBSP ukazuje velmi srozumitelnou formou na možnosti a úskalí výchovy dětí.
 
Děti přicházejí na svět s geneticky zabudovaným vnitřním vzorem (modelem), který je připravuje rozpoznat a automaticky (intuitivně) reagovat na různé příbuzné osoby, se kterými se setkají během svého vývoje. Kromě této vnitřní tendence "rozpoznat a reagovat" na tyto příbuzné, mají děti ještě základní schopnost na sebe převzít a vykonávat všechny role, podle toho, jak to vyžaduje situace v rodině, ve které vyrůstají.
 
Děti přicházejí na svět s vnitřní znalostí toho, jak má vypadat role matky, otce, babičky, dědečka, strýce, tety, sourozence, partnera, spolužáka apod. Bez ohledu na své pohlaví mají také zabudovanou vnitřní schopnost se chovat (vzít na sebe roli) jako matka, otec, babička, dědeček atd. Mohli bychom tuto schopnost nazvat "stem selves" (vyplňování mezery sám sebou), která může být rozvíjena podmínkami a požadavky okolního světa. Každá z těchto rolí má vnitřní načasování své neurologické a biologické zralosti. Z hlediska evoluce je výhodné, když se někdo stane manželem nebo manželkou, až když dosáhne určitého věku dospělosti a má schopnost vstoupit na půdu smluvního společenství.
 
To předpokládá, že nejlepšími rodiči se můžeme stát, až když jsme sexuálně a emočně zralí, plně schopni naplnit rodičovskou pečovatelskou roli a brát ji velmi vážně a zodpovědně. Všechny děti mají vnitřní předpoklad a schopnost stát se manželem nebo manželkou a to i ve věku, který není přiměřený tomu, aby na sebe vzali tyto dospělé role a povinnosti. Děti vědí, že jejich vlastní rodiče byli jednou dětmi, a že jejich rodiče se měli o ně přiměřeně postarat.
 
Děti se nevyvíjejí dobře a někdy se plně ani nestanou lidskými bytostmi, když vyrůstají odděleně od lidí, jako např. takzvané "vlčí děti". Jsme sociálními bytostmi a dozráváme, jestliže máme optimální podmínky pro uspokojení našich potřeb, které jsou naplňovány v interakcích s dobře fungujícími příbuznými a ostatními členy komunity. Jelikož je naše přítomnost ovlivněna vzpomínkami z minulosti, jsme až přehnaně zvědaví na to, co se událo v rodině ještě před naším narozením. To nám pak pomáhá lépe se vypořádat s naší bezprostřední přítomností a úspěšně předpokládat naši uspokojivou budoucnost. Jsme stvořeni tak, abychom rozeznali příbuzenské vazby v historii naší rodiny, ale byli si také vědomi toho, že v budoucnosti se staneme aktivními vykonavateli těchto rolí jako odrazu a  návaznosti na tuto rodinnou historii.
 
Děti jsou na nervové úrovni připraveny vnímat a na behaviorální úrovni jednat jako členové rodiny. Přicházejí na svět a již "vědí", že jsou něčí děti; že existují takové kategorie a role jako je otec a matka (a později jsou připraveny rozeznat, že ten první z nich je manžel a druhá manželka, s kulturně danými rozdíly v rolích 
 
Jestliže dítě zažívá a cítí, že jeho rodiče byli velmi zraněni, tím, že je vlastní rodiče odmítali, v jeho maličkém srdci a soucitné duši se probudí nevyslovené a možná také nevědomé přání, aby se jeho rodičům bylo dostalo lepší péče. Dítě "ví", že každé malé dítě potřebuje a očekává dobrou péči.
 
Děti si také velmi rychle uvědomí, že nenaplnění jejich vývojových potřeb je spojeno s deficity, které utrpěli jejich rodiče během svého dětství tím, že nedostali to, co potřebovali od "správných" lidí a ve správném věku. Tato situace nastartuje proces "rodičování" během dětství, který má dva zdroje. Jedním ze zdrojů je soucit, který dítě cítí se svým zraněným rodičem. Tento soucit přetrvává často i celý život. Dalším zdrojem (často těžce selhávajícím) je víra, že výsledkem dětského úsilí o zaplnění mezery v roli bude i to, že rodiče se konečně budou schopni dobře postarat i o dítě samotné.
 
Děti žene soucit k tomu, že se pokoušejí zaplnit místo po nějaké chybějící osobě částí sebe sama. Budují "stem self" (vyplňují mezeru sami sebou), založenou na jejich vnitřní znalosti toho, jak má která příbuzenská role vypadat, např. stanou se virtuální matkou své matce. Mateřská "entita"se pak nachází uvnitř dítěte a využívá část jeho životní energie ( ať už ji nazýváme – libidem, životní silou – jakkoliv). Tato "entita" je úplně oddělená od celého energetického systému dítěte, protože je ve službách jiného hostitele. Přirozený hostitel dítěte je jeho vlastní duše - ta část nás, která je hodnotná, cenná, zasluhující si respekt a mající právo na své vlastní zájmy v souladu s okolním světem. Tato "entita" zrozená ze soucitu bere dítěti energii, která má normálně náležet do pravomoci duše dítěte. Tak ji neužívá ve službě self, ale ve prospěch někoho druhého, matky nebo otce, kteří ji potřebují.
 
Tak vznikají dva "páni" žijící v jedné osobě. Jedním je duše, která má před sebou zrání a je plna životních očekávání a slouží sama sobě a druhým je "entita", která stahuje energii od zdroje svého zákonného majitele, kterým je dítě.
 
Takto těžce pracující dítě však neztrácí naději, že i jeho vlastní potřeby dojdou jednou naplnění. Dítě se dobrovolně vydává na tuto předlouhou cestu a stává se podporou pro zmrzačeného rodiče se stálou nadějí, že tento rodič jednoho dne "vyroste" a bude moci tuto laskavost opětovat a stane se takovým, jakého si ho dítě původně přálo a vysnilo.
 
Není divu, že úcta k předkům a vzpomínky na ně existují vlastně ve všech společnostech na světě. Pozitivní a negativní detaily z historie členů rodiny hluboce ovlivňují (automaticky a nevědomě), které role budeme během naplňování našeho vlastního osudu hrát a s kým. 
 
Během terapie vidíme, jak klienti, kteří spontánně zaplnili mezery v rolích a stali se tak dodavateli potřeb pro své rodiče, pokřivili své vlastní osobnosti.
 
Důsledkem toho jsou pak dysfunkční vzorce ovlivňující jejich dospělé volby a výběr partnerů.
 
Během terapie se děti, od takových zatěžujících úkolů mohou osvobodit a otevřít tak možnost být více spokojeni uvnitř své současné rodiny, v partnerském životě.